Focaccia, mě ji učil Francesko a pořád se vztekal a křičel:“Camilla poche Grande bole“, a smál se, že tam nemám bubliny. Dnes už umím tento chléb docela dobře a pořád se lepším.

Příprava je poměrně náročná. Den předem se připravuje startér kynutí “poolish”, což je takový vzdálený bratříček našeho žitného kvasu. Následuje dlouhé kynutí hydratovaného těsta, které se z díže opatrně přendává mokrýma rukama na vymazaný pekáč olivovým olejem. Poté se nechává opět nakynout, a když se na povrchu těsta začnou vytvářet velké bubliny, jako by dole pod těstem byla spousta úst malých dětí nafukujících žvýkačky, tehdy je to ten čas, kdy nasypu jemně posekaný rozmarýn a konečky prstů rychlých pohybem udělám do těsta několik prohlubní. Těsto vložím do rozpálené trouby ,peču jen asi 20 minut. Focaccia se napůl smaží, napůl peče, a když je zlatavá na povrchu, vyndám ji na mřížku, aby se nezapařila a zůstala křupavá. Nakonec ji potírám olejem s bazalkou.

Tento chléb je chutný jen tak samotný a nebo se dá po rozříznutí naplnit jako sandwich (o tom zase více zde> https://goo.gl/VoQuKK ) vším možným.

„Tři si vezmu s sebou perfavore. Děkuji a ciao domani “….řekl Ital.