Vlastně kdy jsme si začali uvědomovat sami sebe a vnímat okolí?..Například já, to už je velmi dávno. Jako malý kluk jsem jezdil do Dejvic k babičce, ta mi vždy připravovala malou svačinu okolo desáté dopoledne. Nejvíce ze všeho mi utkvěl v paměti kupovaný chléb z Bubenečského pekařství ,který mi mazávala máslem a sypala jemně posekanou pažitkou …Byl to tenkrát nejlepší chléb z celých Dejvic a vždy se na bochník stála dlouhá fronta.

Teď už chápu, co to pro babičku muselo být ráno vstát a kupovat pečivo na konci dlouhé Čínské ulice, kde bydlela, byť tenkrát byla Jednota mnohem blíže.. A přeci mohla dojít tam. Jednoty vždy nabízely obyčejný konzumní chleba s gumovou kůrkou a s drolivou střídkou, ten si lidé kupují jen tak. Babička vždy říkala, přijede můj vnuk a ten musí mít přece něco výjimečného, krásný, voňavý a křupavý chlebíček. Ona moc dobře věděla, že mi krajíc z tohoto chleba namazaný máslem bude chutnat.Dnes vnímám pečivo v mnoha rovinách. Třeba když se dívám do pultů supermarketů a vidím ty obyčejné chleby, co si lidé v igelitových sáčcích házejí do nákupních košíků a berou domů. Já sebe vždy odbudu také obyčejným pečivem, které se rozpéká jako mražený polotovar, přestože si chleba sám umím upéct, to je holý fakt, ale když jsem někým pozván jako návštěva, přinesu svůj chléb jako takovou malou pozornost, to se sluší. Spousta mých přátel a kamarádů si ze začátku říkala:” On nese jen chleba.”, ale to jen do prvního zakousnutí, potom už si mě zvali “možná” jen kvůli chlebu.

Momentálně peču chleba v těšínské Radegastovně, kde jsem omezen kapacitou, avšak v současné době se blíží do České republiky pec z daleké Itálie, která rozšíří kapacitu bochníků a posune můj “koníček” o kus dál, a lidé si nově budou moci nakupovat chleby v mé pekárně zarohem. Doufám, že budou schopni přijít až na konec ulice nebo města a koupit si kvalitní chléb, který vzejde z kvásku, mouky a vody, je válen rukama, těsto, než se vsadí do pece, aby se proměnilo v chleba, odpočívá v proutěné ošatce. A vždy, když vstoupí starší paní do pekařství a bude žádat bochník, si řeknu: “Třeba tady vážila tak dlouhou cestu, protože přijde její vnuk.”

Kamil Sirotek